A proč nemůžeme fungovat stylem „zaplatím jen když přijdu"
Někteří rodiče často pořád přemýšlí: „Když byl Jenda nemocný, proč máme platit celý měsíc?“ „Proč nemůžeme platit za docházku?“ A právě tady vzniká největší nedorozumění. Takže dáme jednoduché a pochopitelné přirovnání:
Když si platíš Netflix, taky ho neplatíš podle toho, jestli jsi to tento měsíc stihnul zapnout 3×, 10× nebo vůbec. Platíš za možnost ho používat. Když si platíš mobilní tarif, taky neplatíš podle toho, kolik jsi během nemoci volal. Platíš za připravenou službu – že je tam, připravená, kdykoliv ji využiješ.
Stejně je to s tréninky.
Platíš za místo v dojo, rezervovaný čas, připravené lekce, trenéra, prostory, energie…To vše stojí stejně, ať je dítě nemocné 3 dny, nebo chodí pravidelně.
Karate není „cvičení na kusovky“. Je to výcvik, který navazuje – trénink po tréninku. Proto je systém postavený jako členství (paušál), ne jako „platba za kus“:
Nedá se to provozovat jako účtenky u řezníka – „dvě lekce, prosím“. Tak to prostě nefunguje v karate, v plavání, v hudebce ani při tancovaní nebo autoškole.
Je pochopitelné, že děti občas stihne nějaká nemoc. A proto máš férové pravidlo:
dlouhodobá nemoc = individuální dohoda (převod, poměrná částka, náhrada – podle situace)
Ale jednotlivé vynechané lekce se neodečítají. Stejně jako mobilní operátor neodečítá dny, kdy jsi měl angínu a nevolal.
Protože jinak by naše Dojo:
A hlavně – děti by ztrácely tempo, výsledky a motivaci. Karate je cesta. A cesta potřebuje pravidelnost, ne náhodnost. „Neplatíte za to, kolikrát dítě přijde. Platíte za to, že pro něj držíme místo, čas, prostor a připravený trénink.“ To je celé. Stejně jako Netflix, stejně jako mobil, stejně jako plavání.